Plzeň se postavila proti nacistům. Přesně řečeno, postavili se proti nim obyčejní lidé, demokraticky smýšlející Češi, pro něž je nepřijatelné, aby na výročí okupace Československa Hitlerem táhly naším městem tlupy Hitlerových obdivovatelů. Daňové poplatníky přišla tato soukromá zábavička jakéhosi nýmanda pana Babky na milióny korun, ano, těch peněz, za které by bylo možné vybavit oddělení nemocnice nebo opravit školu.
Stála jsem s ostatními obyčejnými lidmi v Sadech Pětatřicátníků s českou vlajkou a nápisem Náckům ne. Stály nás tam stovky. Když okolo nás táhla ta uřvaná tlupa chráněná policejními kordony, bylo to ponižující. Mnozí z nás vzpomínají na své příbuzné, kteří proti nacistům bojovali, nebo se stali obětí jejich zločinů, a sedmdesáté výročí národní tragédie bychom si chtěli připomenout tiše a pietně. Namísto toho musíme čelit primitivním obdivovatelům Adolfa Hitlera, zrádcům českého národa, kteří na svých webových stránkách oslavují Třetí říši, Protektorát a masové vrahy a popírají holocaust. Mnozí z nich jsou aktivními členy nacionálně sociální Dělnické strany, proti Čechům pochodovala s nacisty například i Lucie Šlégrová, jedna ze zakladatelek tzv. Dělnické mládeže, odnože Dělnické strany.
Jsem velmi ráda, že proti nacistům přišlo protestovat tolik Plzeňanů, odhaduji, že nás mohlo být v Sadech Petatřicátníků čtyři sta, až pět set skutečných českých vlastenců. Jsem ale znechucena naprostou nekompetentností, až šlendriánem státních orgánů. Městský obvod se sice pokusil akci nepovolit, jeho zdůvodnění ale bylo chatrné. Soud pak vyhověl náckům a zákaz zrušil. Ti to nyní oslavují jako legitimizaci své ideologie a velké vítězství nad "systémem,“ totiž nad demokracií, kterou nenávidí.
Policisté stáli proti plzeňským občanům se štěkajícími služebními psy. Mně osobně to připomínalo policejní zásahy komunistické moci před dvaceti lety na Václavském náměstí. Dnes nás ovšem těžkooděnci alespoň nebili. Zato zdůvodnění, proč starší paní s nákupní taškou nesmí vstoupit do historické části města (nikoliv přímo ke shluku nacistů, ale jen do dost vzdálené ulice) bylo trapné: prý by "mohla narušit povolenou demonstraci.“ Nacisté tedy dostali k dispozici nejen svůj plácek chvilkové slávy, ale celé historické centrum, aby v něm mohli demonstrovat svoji rasovou nadřazenost. Vrcholem arogance pak bylo to, že policejní kordon nepustil houkající sanitku a nechal ji stát několik minut, než privilegovaní holohlavci přešli.
Státní orgány, jak se zdá, našly způsob, jak se alibisticky vyhnout jakékoli odpovědnosti. Schéma chatrně zdůvodněného zákazu, následného soudního rozhodnutí ve prospěch nácků a pak ponižování občanů jsou již pravidlem, které vylučuje náhodu (Langerovy žertíky s Dělnickou stranou mají stejný rukopis) Někdy se na relativizaci zla podílejí i média, která hledí na protesty odpůrců nacismu jako na jakýsi fotbalový západ, kde proti sobě stojí dvě rovnocenné skupiny a úspěchem je, nepobijí-li se navzájem. Úvahy o legitimnosti jedné a zločinnosti druhé strany jsou možná pokládány za "nekorektní.“ Tak se demokratická veřejnost musí spoléhat jen sama na sebe, možná je to dobře, vyléčilo nás to z naivní důvěřivosti ve státní instituce, z mnoha iluzí o práci úředníků a právníků a o motivacích politických představitelů a probudilo to naši ostražitost.
