V jednom názoru se zcela shodne příslušník takzvané velké či tradiční církve se zatvrzelým ateistou: v odporu k sektám. Sekty byly, jsou a budou součástí lidské společnosti, lidská společnost si s nimi však již odedávna neví příliš rady. Pokud je státní či církevní moc schopna sekty potírat, obvykle se uchyluje k více či méně nevybíravým prostředkům, kterými se snaží vliv sekt a sektářů buď omezit či zcela zrušit, někdy za cenu ztrát lidských životů a duchovních i hmotných hodnot.
Proč jsou sekty tak obávané? V dnešní době se pokoušíme sekty a jejich vliv odborně popsat a odlišit je od tradičních náboženských společností. Sekta je sektou především proto, že zcela ovládá myšlení svých členů, "programuje“ je, funguje na základě nezpochybnitelné autority vůdce či vůdců, fundamentalistických výkladů nějakého učení, finančních podvodů, cynické manipulace. Sekta žádá po svých členech absolutní oddanost v myšlení i činech, věrnost, kterou je třeba stále dokazovat a kterou si případně umí vedení sekty vynutit. Nejsou výjimkou sekty, které vyžadují po svých členech nejen rozchod s vlastní rodinou, zavržení dětí či rodičů, opuštění povolání či studia, odevzdání celého majetku vůdci, ale i vraždu nebo rituální sebevraždu.
Sekta může fungovat nejen na principu nějakého náboženství, může se ale také odvolávat na "světské“ ideály, jako je společenský úspěch, zdravý životní styl, láska k vlasti, k národu či rase, kult charismatické osobnosti a podobné hodnoty. Náboženské i nenáboženské argumenty však v sektách zpravidla získávají velmi podobnou kvazináboženskou formu, takže stojí za úvahu otázka, zda má vůbec smysl rozlišovat mezi sektami náboženskými a pseudonáboženskými či nenáboženskými. Z toho vyplývá, že sekty i sektářství jakožto způsob myšlení jsou pro lidskou společnost spíše nebezpečím než nějakým duchovním přínosem. Proto lze pochopit zájem o zkoumání sekt, což je jedním z úkolů religionistiky, spojený se snahou odhalovat jejich mnohdy špinavé praktiky a chránit lidi před jejich vlivem. Tento zájem je zcela legitimní, a kdo již prodělal nějakou zkušenost s působením sekty třebas ve vlastní rodině, může dosvědčit, že vliv sekty je srovnatelný s drogovou závislostí nebo duševní chorobou.
Nezanedbatelnou obtíží je však to, že potírání sekt a sektářů mívá zpravidla jen problematické výsledky. Mnohdy se uplatní takzvaný fenomén mučednictví a členové sekty se cítí pronásledováním posíleni, vidí v něm potvrzení své pravdy, citově se ještě více ke své sektě přimknou a celá sekta se zradikalizuje. Sekta se tváří tvář pronásledování může stáhnout do podzemí, stává se neviditelnou, nečitelnou, a tedy ještě nebezpečnější. Může se rozhodnout pro zoufalé činy, teroristické útoky proti nenáviděné většinové společnosti, vraždy, únosy, ale také sebevraždy a podobně. Ani argumentační výhrady vůči sektě nebývají účinné a sektářská mentalita je vnímá stejně nepřátelsky jako otevřenou agresi. Sektářské myšlení má totiž vypracované argumenty takzvaného duchovního boje a nikterak nepodceňuje moc slov. Jinak řečeno: přesvědčování není účinné.
Přesto bychom měli nahlédnout na problém i z druhé strany, protože zejména v historické perspektivě nám nutně vytanou znepokojivé otázky. Za prvé: hranice mezi sektou a náboženskou společností není nikdy přesně narýsovaná. Sotva může někdo říci, že vždy rozezná obě společenské struktury, a rozhodně nelze za rozhodující měřítko brát například právní legalitu společnosti v tom nebo onom státě. Co je legální v jednom státě či společnosti, může být jinde naprosto nepřijatelné a trestné. Za druhé: mnohé malé církve vznikaly původně jako proklínané sekty a jejich společenská nebezpečnost byla ve své době nezpochybnitelná, dnes však působí jako neškodné komunity. Buď byl původní odpor vůči nim jen projevem nesnášenlivosti velkých a zavedených struktur, nebo byl oprávněný, ale skupina prošla vývojem, v němž změnila své praktiky a stala se umírněnou a tolerantní náboženskou společností. Za třetí: také křesťanství bylo v nejstarší době pouhou židovskou sektou, která reálně ohrožovala již tak oslabenou mateřskou komunitu. Když totiž byl rabínský judaismus pronásledován a potřeboval zachovat jednotu, aby přežil nápor pohanských mocností, mladá křesťanská obec jej torpédovala v nejcitlivější otázce zachování Tóry. Rozchod byl bolestný a dosud na obou stranách zanechal nezhojené rány.
Jak si dnes křesťanství, tato bývalá sekta, osobuje právo hodnotit jiné společnosti nálepkou sekty? Má na to právo, zvláště když víme, jak v minulosti pronásledovala takzvané kacíře, z nichž mnozí měli velmi daleko k charakteristice sektáře, ale spíše jim šlo o reformu křesťanství? Vždyť právě většinové křesťanské církve čas od času propadaly a propadají typicky sektářskému myšlení a lze na ně aplikovat všechny charakteristiky sekt uvedené shora. Sekta je pojem neuchopitelný, protože je to pojem relativní. Sekta je vždy sektou pouze ve vztahu k většinové společnosti, k uznávaným náboženským či společenským normám.
Už slovo sekta znamená směr oddělený od větší a jednotné komunity, je to technický popis, pouhé slovo pro odštěpenou skupinu, žádný ďábelský termín. Ve společnosti, v níž by většinu tvořili kanibalové, by sektářem byl každý, kdo by odmítal jíst lidi. Taková společnost by snad i právem pokládala tohoto sektáře za společensky nebezpečného, neboť by nabourával hlavní pojítko společnosti, jímž je lidojedství. Tento pohled by však neměl vést ke zpochybnění hodnot naší kultury. K stěžejním hodnotám naší kultury pak patří humanismus, dnes často vysmívaný a zlehčovaný. Už z pouhého pudu sebezáchovy bychom měli být ke své kultuře včetně jejího humanistického dědictví loajální, byť by nás v mnoha směrech provokovala ke kritice a byť by nám velmi často předkládala k věření pochybné hodnoty. Kritika by nikdy neměla přerůstat ve zradu. Respekt ke druhým s tímto apelem není v rozporu, měli bychom být schopni pochopit a tolerovat cizí kultury, pokud nás přímo neohrožují. Cizí náboženství a kultura nejsou sektou. Naši civilizaci musíme chránit i za cenu toho, že nevzdáme nekončící zápas o její duchovní hodnoty, tedy nevzdáme ani řešení hádanky, jak se postavit k fenoménu sekt. Není to snadné, neboť musíme najít rovnováhu mezi rozumnou mírou tolerance k podivnému, jinému a cizímu a mezi sebezáchovnou obranou proti sociopatologickým jevům. V tomto zápase se nikdy nesmíme vzdát trpělivosti, spravedlnosti, laskavosti, a zdravého rozumu.
Totéž platí ovšem nejen o sektách. Obávám se, že sektářství ze společnosti v blízké době nevymizí a že ani nenalezneme univerzální řešení. Rozhodně nelze k otázkám sekt přistupovat v rozčilení a diletantsky. Kritika sekty by měla být vždy podložená fakty, například není morální o komkoliv tvrdit, že "se všeobecně ví“, že "oni obětují malé děti“ nebo "oni se klaní oslí hlavě“. Není morální kohokoliv ponižovat a urážet jeho přesvědčení, byť by se nám jevilo jako sebepodivnější. Není moudré nad někým lámat hůl, a pokud to je jen trochu možné, měli bychom se snažit udržet komunikaci. I toto platí nikoli pouze o sektách. Měli bychom mít na paměti, že sekty procházejí mnohdy velmi dynamickým procesem a co bylo pravda včera, nemusí být pravda dnes. Proto je třeba dění v sektách sledovat průběžně a neposuzovat členy sekty podle starých informací. Staré informace mohou obraz sekty vylepšovat nebo naopak zhoršovat, mohou vést k dezinformaci, ke křivdám, ba někdy i k právním omylům.
Rozhodně nejen při zkoumání sekt, ale při každém zkoumání neuškodí obezřetnost a pokora, ať pokora vědce nebo pokora věřícího. Vědomí vlastní neomylnosti nejen nenapomůže v boji proti sektám, ale je samo znakem sektářské mentality. Bohužel jak mezi ateisty, tak v křesťanských církvích takovou sektářskou mentalitu nalézáme až děsivě často. Zde bych ráda připomněla, že mám na mysli rozličné křesťanské církve, neboť exkluzivistická pýcha, bezohlednost, arogance, chtivost, vypočítavost a snaha manipulovat se nevyhýbá žádné denominaci. A také nemám na mysli pouze "temný středověk“, s nímž tuto kritiku církve tak rádi spojujeme. Také ateistické společnosti rozvíjejí svá originální sektářská učení, jímž chtějí potírat údajně nebezpečné sekty, ve skutečnosti své kritiky a reálné či fiktivní nepřátele.
Totalitní ideologie, s nimiž máme ještě dostatečně živou zkušenost, nesou všechny znaky sektářského myšlení. Bohužel jsme se často setkávali a setkáváme podnes s poněkud fantasmagorickým jevem, kdy zápas o čistotu víry či společnosti připomíná spíš boj jedné sekty s druhou sektou, v tomto zápase pak vítězí nikoliv pravda, ale prostá přesila. Sektářské chování nyní vykazují rovněž extrémistické strany a skupiny, které by rády očistily naši společnost od cizinců, cikánů, přistěhovalců, židů, muslimů atd. Naonacisté, fašisté typu Národní strany a jiní a extrémní levice včetně radikálního křídla KSČM vykazují všechny známky sekty. Co tedy můžeme dělat? Nezbývá než nabízet jiné hodnoty, než jakými je sektářské myšlení, nikoliv slovy, ale životem. Proti uzavřenosti můžeme stavět otevřenost, proti fanatismu toleranci, proti manipulaci svobodu. Přichýlení k sektě je projevem duchovního hladu, který sekta na čas uspokojuje, aby si za to později vybrala svoji nepěknou mzdu.
Člověk v krizi by měl nalézt pomoc dříve, něž jej podchytí nějaká sektářská strana či společnost. K obětem sekt je nutné být pozornými a ohleduplnými stejně jako k obětem nemoci nebo zločinu. Chceme-li někomu opravdu pomáhat, nemá smysl zahrnovat jej argumenty či hrozbami, ale spíše jde o to nabídnout mu alternativu. Vůči manipulátorům a vymývačům mozků, kteří si pomocí sektářského myšlení budují kariéru, je však třeba postupovat bez kompromisů, jsou stejně nemorální a nebezpeční jako dealeři drog nebo zbraní. Pokud se lidem bude naše společnost jevit jako bezohledná, chladná, bezduchá a povrchní, bezradní a slabí lidé budou znovu a znovu hledat smysl života v náručí sekty, která přes všechny hrůzné praktiky právě vřelost a účast umí nabídnout.