Nejvýrazněji se možnost vstupu do veřejné sféry projevuje ve zdivočelém světě internetových diskusí. Téměř všechny velké portály otevřely diskusní fóra a ponechávají své čtenáře o uveřejněných článcích volně rozmlouvat. Těžko říci, kdy přesně došlo ke zplanění slov natolik, že valná většina internetových debat již není v pravém smyslu diskusí, ale fakticky jde o sbírky agresivních, vulgárních či naprosto plytkých výlevů pisatelů skrytých za anonymními niky. Vulgarita, oplzlost, rasismus a agresivita některých příspěvků vedla zpětně k uzavírání některých nejtrapnějších diskusních fór, nicméně internetová veřejnost je již zvyklá na novou míru svobody a každé vymazání závadného příspěvku či celé diskuse vnímá jako brutální a svévolné omezení svých práv a provozovatelé stránek se k mazání uchylují jen výjimečně.
Charakter internetových diskusí začíná nyní dostávat občanskou společnost do situace, kdy je nutné nově připomínat i druhou stránku svobody, totiž odpovědnost. Je zavrženíhodné, že tento fenomén je většinou stále ještě bagatelizován. Internet totiž nabízí neomezenou svobodu, nežádá však ani to minimum odpovědnosti, jakým je uvedení skutečného jména autora. Privátní sféra diskutujících je posvátná, nelze po nich žádat prakticky nic: identifikaci, dodržování zákona, věcnost, uvedení zdrojů, zatímco oni mohou všechno. Beztrestné denunciace, rasistické štvaní, vyzývání k násilí a trestným činům, popírání holocaustu, lži, oplzlosti, to vše může být neomezeně vrháno do veřejného prostoru. Není divu, že v takovém prostředí se většina fór zvrhla v působiště narušených osobností, jimž umožňuje ignorovat základní slušnost i zákony. Podíváme-li se na charakter většiny přispěvatelů na těchto fórech, nalezneme zcela fantastickou směsici postojů a motivací.
Kdybychom měli brát vážně četnost extrémistických výroků v internetových diskusích a jejich nepokrytou vulgaritu, museli bychom zapochybovat o charakteru celé české populace, naštěstí je zřejmé, že internetové diskuse neodrážejí vzorek všech občanů, neboť přitahují jen vybrané spektrum radikálních a psychicky narušených respondentů. Vulgarita, zloba a primitivnost takových fór odrazují ty potencionální účastníky, kteří by mohli vstoupit do diskuse slušně a s věcnějšími argumenty.
Kromě diskusních fór figurují v českém internetovém prostoru také některé portály přímo specializované na šíření extrémních postojů, a ty dodávají diskutérům "munici." Samy se rády definují jako "alternativní," což vypovídá o potřebě internetových konzumentů revoltovat proti "oficiálnímu" diskursu. Pisatelé působící na těchto webech a v diskusích předkládají bizarní alternativní historii (popírání šoa, revizionismus) alternativní vědu (různé divoké antropologické, ufologické či kreacionistické teorie) alternativní politiku (extrémně pravicovou či levicovou ideologii) a jiné názory, které jsou často podložené teorií spiknutí.
Některé rysy této internetové subkultury se již blíží definici sekty. Častým motivem stmelujícím konzumenty těchto fór je přesvědčení, že "oficiální" společnost včetně politiků, vědců a publicistů dobře zná "pravý stav věcí." nicméně všichni jsou ovládáni světovou židovskou lobby, která ve snaze zotročit ostatní národy skutečnost před obyčejnými lidmi pečlivě tají. Jde o infantilní postoj promítající odmítanou rodičovskou autoritu do světa "moci" a o opožděný pubertální odpor proti "dospělým." Typickým projevem přesvědčení o všemocných židovských strukturách je několik seznamů údajných Židů působících ve veřejném životě, které lze nalézt na některých webech. Není třeba zdůrazňovat, že zařazení na takový seznam se řídí spíše nechutí k té či oné osobnosti a nesouhlasem s jejím politickým či občanským postojem. Je pozoruhodné, že dobrá polovina tzv. "Židů" na těchto seznamech jsou signatáři Charty 77. S nadsázkou lze říci, že se na těchto seznamech ocitla duchovní elita českého národa.
Motivací některých respondentů je nezvládnutelná frustrace z prudkých proměn a nároků dnešní doby. Roli v jejich radikalizaci pak jistě hraje naivní idealizace minulosti s jejími údajnými sociálními jistotami a nostalgickými vzpomínkami, nadto vyrůstají další generace, pro něž je vzpomínka na komunismus, či dokonce nacismus pouhým učivem dějepisu. Pro tisíce lidí jsou represe minulých totalitních režimů abstraktní a nepředstavitelnou záležitostí, nebo v jejich očích jde jen o drobné stíny minulosti, které lze relativizovat. K nedůvěře k historickým pramenům i osobním svědectvím o letech nesvobody může přispět také to, že odsouzení totalitních režimů je nyní v rukou "establishmentu," tedy je tématem oficiálních médií, státního školství a vládnoucích politických elit. Za určitých okolností, například v době vzrůstající sociální nejistoty mohou být takové negativní reference o totalitních režimech vnímány jak projev nepřátelské ideologie, jako nástroj nového útlaku a oficiálně odsuzované minulé režimy se dokonce mohou jevit jako cosi žádoucího, opředeného romantickým pohledem nebo iluzí bezpečnostních či sociálních jistot. Velké procento internetových diskutujících se rekrutuje z těchto lidí "bez dějin."
Nikdy dříve nedostupná míra svobody konzumovaná na internetu paradoxně umožňuje, aby své názory mohli prosazovat také radikální zastánci nesvobody. Digitální technologie jsou vítaným médiem, jež jim umožňuje propagovat různé podoby revisionismu, fantasmagorické pseudovědecké teorie, militantní ideologie, rasismus, různé podoby totalitarismu a jakékoli jiné hloupé, zlé či tak či onak nebezpečné ideje a získávat pro ně stoupence. Prudký odpor k euroamerické civilizaci a k tradičnímu evropskému humanismu, který tito mluvčí dávají do uvozovek jakožto "pseudohumanismus" a "mulikulti" a s těmito nálepkami pak zacházejí jako s dehonestujícím označením prakticky každého oponenta, je módním idolem západních extrémistů a je mechanicky přejímán. Iracionální nenávist k západním hodnotám humanismu však nebrání členům této temné subkultury v tom, aby si právě z americké ústavy brali nárok na absolutní svobodu slova. Na internetových fórech je nárok na svobodu zneužíván k tomu, aby oživoval zvrácené ideologie nesvobody a útlaku. Evropa po svých tragických zkušenostech s totalitní propagandou chápe svobodu slova opatrněji, je zde zkušenost, že zlá slova často předcházejí zhoubné činy, v brutálních slovech vypuštěných do veřejného prostoru tedy nejde o nevinné uplatnění přirozených nároků jednotlivce. Musíme dbát na to, aby se za posvátnou krávu svobody slova neschovávali nepřátelé občanských svobod a lidských práv.
Poslední dobou se rozmnožily naprosto nepřijatelné výpady vůči romské menšině. Brutalita a evidentně rasistický charakter těchto příspěvků by měly zajímat policii, zákonodárce, justici, politiky, publicisty a sociology, nicméně se zdá, že prozatím vítězí populismus. Procházíme-li diskusní fóra, potřebujeme velmi silný žaludek, je to depresivní čtení. Lidé na těchto stránkách ostrakizovaní, neustále urážení, ponižovaní a zesměšňovaní patří zhruba ke třem hlavním skupinám, které majoritní společnost, musím říci spíše lůzu, nejvíc dráždí: jde o Romy, křesťany (zejména katolíky) a Židy. Není obtížné v struktuře napadajících a napadaných vysledovat již známý jev, kdy anonymní většina vzájemně se ujišťující o své pravdě beztrestně útočí na prakticky bezmocné menšiny, jejichž jinakost vnímá jako ohrožující.
Opakovaně jsou právě tyto menšiny označovány za nebezpečné, je jim přičítán ten či onen destruktivní záměr, je jim podsouvána nenávist vůči majoritě a jsou jim vyčítány nezasloužené a nepřiměřené výhody, jimž se údajně v našem státě těší. Pisatelé nejbrutálnějších poznámek se mnohdy paradoxně sami prezentují jako ohrožené oběti, které s statečně hájí svobodu a pravdu. Virtuální svět internetových diskusí jim umožňuje prožít zdání, že bojují o cosi zásadního, stylizují se do role novodobého disidenta zápasícího s nenáviděným establishmentem, nicméně vše prožívají v naprostém bezpečí od domácího počítače. Je zde jistá podobnost se světem počítačových her, které jsou současnému člověku pohodlnou náhražkou reálného životního nasazení. Vzhledem k tomu, že však stále více českých politiků naskakuje na populistického koně infantilního šovinismu, musíme s lítostí konstatovat, že již zdaleka nejde o pouhou hru.
…
Vážení čtenáři, vzhledem k tomu, že také zde byla diskuse zneužívána k osobním útokům na mé přátele a lživým obviněním, udělám to, co je mým právem, a na co jsem již upozorňovala. Nedám prostor k šíření rasismu a urážek a nepovoluji diskusi. Omlouvám se těm slušným, kteří to nyní odnesou za některé hulváty, ale nepokládám za správné dávat pod svým článkem prostor zlu.
…