Reklama
 
Blog | Věra Tydlitátová

Jaký význam má popírání šoa v islámu?

Zatímco v poslední době studujeme fenomén popírání holocaustu z různých zdrojů a pohledů, pokud jde o Evropu nebo USA, stranou zájmu zůstává dlouhodobé a systematické popírání šoa v islámských zemích. V západní kultuře jsou aktivity popíračů buď přímo trestné, nebo alespoň pokládané za periferní a patologický jev, na Předním východě jsou mnohdy legitimní součástí státní propagandy. Podstatou této propagandy je tvrzení, že Židé si holocaust vymysleli, aby z něj mohli těžit.

Podobným směrem jako tvrzení, že holocaust je účelovou židovskou konstrukcí, se nese občasné spekulování o tom, že sebevražedné atentáty, k nimž se obvykle hlásí radikální islámské skupiny, jsou ve skutečnosti dílem západních tajných služeb, nebo dokonce Mosadu. Snahou je převrátit roli viníka a oběti, a tak upřít obětem nejen právo na existenci, ale také morální vítězství.

 

Nejznámějším příkladem popírání holocaustu na nejvyšší úrovni jsou slova íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda. V rozmezí několika měsíců pronesl tento bývalý terorista a náboženský fanatik výroky, jaké by v Evropě nebo v USA žádná hlava státu nemohla veřejně vyslovit, aniž by to znamenalo její politickou sebevraždu. Podle íránského prezidenta je holocaust mýtus, který si Židé vytvořili, aby ospravedlnili své zábory palestinských území a aby mohli vydírat světové společenství. Podle tohoto politika by měl být Stát Izrael vymazán z mapy. Ahmadínedžádovým cílem je posílení vlastního obrazu jakožto obránce islámské čistoty a z toho vyplývající moci. Islamistické zabarvení výroků íránského prezidenta nezakrývá funkci totalitní propagandy, která se neliší od totalitní propagandy jakékoliv orientace, náboženské či ateistické. Je zřejmé, že případný nesouhlas Íránců s těmito postoji je v totalitním prostředí teokratického státu prakticky nemyslitelné veřejně projevit, přestože víme o existenci významné íránské opozice. Příznačné je, že v Evropě tomuto náboženskému fanatikovi projevují sympatie mnozí idealisté ať už z řad neonacistů nebo extrémní levice.

 

Nebýt jiné znepokojivé hrozby, jíž je vývoj íránské atomové zbraně, je možné, že by popíračské výroky íránského prezidenta ponechala světová veřejnost bez povšimnutí stejně jako již mnohokráte předtím, kdy zavírala nad těmito jevy oči. Nejsou totiž ničím novým. Antijudaismus na Předním východě sice dnes prochází svým výrazným oživením, můžeme jej však vysledovat již od 19. století, kdy se stal jednou z ideologií podpírajících nově se rodící arabský nacionalismus. Ještě v nedávné době například ájatolláh Chomejní rozlišoval mezi Židy a sionisty, nepřítelem měli být pouze sionisté. Toto rozlišení ale stále rychleji mizí, jako ostatně vždy, když se začne takto účelově a pokrytecky argumentovat, a dnes se již perzekuce obracejí přímo proti Židům. Výsledkem je, že Írán do dnešní doby opustily tři čtvrtiny původních židovských obyvatel. Zůstává sice početní židovská menšina, ale její postavení je podřadné a slouží jako výkladní skříň islámské „tolerance“. Tito lidé většinou žijí ve strachu podobně jako disidenti v totalitních zemích.

Reklama

 

Vedle tohoto politického zdroje arabského antijudaismu, je zde ještě jeden snad na první pohled paradoxní zdroj, totiž historický antisemitismus evropských  kolonizátorů. Přesto, že právě proti těmto cizincům arabští nacionalisté bojovali, jejich předsudky vůči Židům ochotně přijímali a přeznačovali. Již od 20. let dvacátého století se mezi palestinskými Araby objevovaly názory, že liberální a evropsky vzdělaní Židé jsou jakousi předsunutou frontou Velké Británie a Francie. Případný antisemitismus Angličanů či Francouzů tímto názorem neotřásl. Útoky na Židy pak byly snazší a mnohdy beztrestnou variantou útoku na britskou moc a pomáhaly posilovat a sjednocovat arabské národní hnutí.

 

V této době ještě náboženská hlediska nehrála téměř žádnou roli. Židé, ostatně v dobách prvních alijí převážně sekulárně, socialisticky zaměření osadníci,  sloužili Arabům jako společný obraz nepřítele. Zatímco za druhé světové války umírnění sionisté odložili svoji animozitu vůči Británii a připojili se k politice spojenců, Arabové si zvolili druhou stranu konfliktu. Není žádným tajemstvím, že palestinští Arabové v čele s jeruzalémským muftím Aminem el-Husejní navazovali přátelské kontakty s nacistickým Německem a mnozí z nich podnes více či méně otevřeně vyznávají jeho antidemokratické hodnoty. Husejní jakožto vůdce palestinských Arabů byl přímo zodpovědný za podněcování protižidovských pogromů v Palestině v letech 1920 – 1936, jež znamenaly stovky mrtvých a které otřásly autoritou britské mandátní správy. Muftí el-Husejní byl mezi muslimy významnou autoritou, neboť vedl Všeislámskou konferenci v roce 1931. Roku 1941 po nezdařilém pronacistickém puči v Iráku Amine el-Huseiní přiletěl do Evropy, byl hostem Adolfa Hitlera.

 

Zdá se dokonce, že výrazné protižidovské postoje byly v první polovině 20. století na Přední východ buď přímo importovány z Evropy, nebo původní a vcelku nevýrazné projevy antijudaismu na Předním východě byly importovaným evropským antisemitismem posíleny. V každém případě jim evropští antisemité dodali nové argumenty.

(Zkrácená verze části připravované přednášky)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama