Reklama
 
Blog | Věra Tydlitátová

Kurban Said: Alí a Nino. Příběh lásky

Za pseudonymem Kurban Said se skrývají dvě pozoruhodné literární osobnosti, baronka Elfriede von Ehrenfels a Lev Nussimbaum. Jejich dlouholeté přátelství dalo vzniknout pozoruhodné knize o mostu mezi dvěma rozdílnými světy, která poprvé vyšla v roce 1937.

Název knihy působí poněkud banálně a mohl by čtenáře odradit, nicméně nejde o čtení pro ženy, ale o obraz magického světa prolínání kultur v oblasti Ázerbájdžánu, Karabachu, Perzie a Gruzie na počátku dvacátého století, v té podivné době před první světovou válkou, kdy zde ještě doznívaly hlasy starého středověkého světa Ásie a zároveň se hlásily novinky z Evropy. Baku bylo pestrým městem spojujícím dvě nesourodé civilizace, plné různých národů a jazyků, nekonečně bohaté podněty a vášněmi.

thuluth

Mladý šlechtic Alíchán Šírvánšír je dědicem prastaré perské kultury a mentality, aristokratického, mužského světa hrdosti, boje a krevní msty, zároveň je však příslušníkem zlaté mládeže na carském gymnáziu v Baku, učí se latinu, mluví anglicky, chodí do kina a do divadel. Jeho láska je křesťanská princezna, Gruzínka Nino, evropsky vychovávaná, emancipovaná studentka dívčího lycea. Jak se ti dva lidé vůbec mohou setkat, jak se mohou zamilovat a uzavřít sňatek?

 

V neopakovatelné atmosféře předválečného Baku byl takový vztah a takový příběh kupodivu možný, neboť ve společnosti se již prosazovala idea jednoho ázerbájdžánského lidu, nový nesmělý  nacionalismus překlenující náboženské i kulturní rozdíly. A nezapomeňme, že obě rodiny patřily k nobilitě, k oddělené vrstvě bohatých, bezstarostných šťastlivců. Nabízí se otázka, jak trpký byl asi život těch, kdo nežili v ázerbájdžánských plácích.

Reklama

 

Na jedné straně Šírvánšírův strýc podle šíitského zvyku barví své nehty a vousy henou na rudo, aby si připomínal mučednickou smrt Alího, vodí své tři ženy zahalené a nechce vidět nový svět, na druhé straně mu nevadí křesťanská snoubenka Alíchána. Nevadí? Proč by měla? Vždyť žena nemá duši, je naprosto lhostejné, co si myslí a čemu věří, jejím jediným úkolem je dát svému muži syny. Mladý Šírvánšír však je již napůl Evropan, chodí s Nino na balet a na opery, zapomíná pro ni na mužské povinnosti své šíitské rodiny, je však rozmazlovaným jedináčkem a může si dovolit téměř vše. Otec respektuje jeho evropanství, snad je za ně i rád.

 

Ale i Alí je schopen zběsile nocí pronásledovat na koni soka a prokousnout mu hrdlo uprostřed melounového pole, neboť je také Asijec, potomek dávných  nelítostných válečníků. Oba mladí lidé procházejí rodinnými slavnostmi a hostinami v zahradách pohostinných Gruzínců, žijí ve vesničce v horách Karabachu, uchylují se do harému v ospalé Persii, kde již namísto řinčení šavlí zní jen tisíce let staré verše uctívaných básníků, toulají se umírajícím světem asijského středověku, krutého i neuvěřitelně zjemnělého. Před kočárem perských šlechticů běhávají vyvolávači, kterým byla vyoperována slezina, aby mohli neúnavně doprovázet povoz svých pánů a vyvolávat: „Pozor, pozor!“ V domě slouží eunuchové, spolehliví strážci ženské cudnosti pečující o manželky šlechticů jako o půvabné, ale naprosto bezduché hračky. Něžné barvy koberců a klasická čtyřverší jsou v očích knížat a králů víc než všechny poklady a zbraně Západu.

farisi

Mezitím se ale na Západě formují armády k první z velkých válek nové doby. Car volá do zbraně, někteří nadšeně odcházejí, lhostejno zda pro bílého křesťanského vládce na severu či pro jiné pány, neboť největší radostí válečníka je pláč poražených nepřátel. V této válce ale nevítězí meče a osobní statečnost jezdců na vzácných karabašských koních, půjde o továrnu na smrt, bojové plyny, granáty a kulomety. Pro Nino a Alího je to velmi vzdálený svět, neskutečný a vlastně nepochopitelný.

 

Dějiny však zasahují také Baku, je vyhlášena Ázerbájdžánská republika, muslimští válečníci i křesťané a židé se sjednocují v naději na moderní demokratický a svobodný stát, kam povedou železnice a silnice, kde vyrostou nemocnice a školy. Tradiční tmavé domy ověšené koberci, v nichž se stoluje vsedě na zemi a kde lze lenošit na měkkých divanech, jsou nahrazovány moderními vilami s velkými okny, pestrými tapetami a obrazy anglických krajin ve zlatých rámech. Přichází Evropa v osobnostech politiků, průmyslníků a jejich dam, otevírají se salóny, cinká porcelán, stříbrné příbory a sklenky s přípitky. V Baku teče ze země ropa, Ázerbájdžán je pro Západ velmi zajímavý. Angličané pomáhají mladé republice přežít, diplomaté si podávají dveře, ale pak náhle odcházejí.

 

V Rusku vítězí bolševická revoluce a ruské vojsko se obrací k mladému státu. Po odchodu Angličanů je Ázerbájdžán velmi snadnou kořistí, Baku hájené pouze několika rodinami s ubohými zbraněmi padá téměř bez boje. A na mostě v Gandže, kde zahynul slavný Alíchánův předek, bojuje i Alíchán Šírvanšír svoji poslední bitvu. Padl u kulometu, jeho tělo se zřítilo do vyschlého koryta řeky a jeho velitel Iljásbeg poslal vzdálené Nino a dcerce Támar sešit s Alíchánovými vzpomínkami.

 

Most v Gandže je symbolickým zakončením, neboť celý román je o mostech mezi světy, dobami i lidmi.

——————————

Kurban Said: Alí a Nino. Příběh lásky

překlad: Lucy Topoľská
Praha. Národní divadlo. 2006. 1. vydání. 288 s. ISBN 80-7258-244-5

————————-

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama