Pokud bylo kdysi slovo nahlas vyřčené a mělo-li určité náležitosti dokládající pověření mluvčího, mělo obrovský význam, moc a sílu, která mohla působit na posluchače léčivě, děsivě, mohla je vyburcovat i srazit k zemi. Magie slova je snad nejstarší a nejúčinnější magií vůbec, je také magií, která neztrácí na významu ani dnes. Virtuální realita slov odtržených od bezprostředního smyslového prožitku není objevem nové doby, je velmi starou zkušeností prožívanou již na úsvitu dějin lidstva. S objevem knihtisku se moc slova rozšířila a zmnohonásobila, například reformace by nemohla zasáhnout celou Evropu nebýt této industriální podpory prastarému nástroji lidského ducha.
Slovo je nejmenší jednotkou nesoucí význam, je základním kamenem jakékoli rozumové úvahy. Samo ale nenese žádnou hodnotu, není nutně ušlechtilým prostředkem ušlechtilých záměrů – a nikdy nebylo. To jen platónský a novoplatónský konstrukt dal slovu – logu – duchovní a zřetelně pozitivní význam. Každé slovo mohlo být vnímáno málem jako slovo boží. A dědictvím tohoto až modlářského vztahu k slovu bývá slepá důvěra ke slovu tištěnému. "Psali to přece v novinách." To býval argument platný donedávna a mnohdy pro mnohé platný dosud. A jestliže je teze napsaná v knize, sklízí úctu dvojnásobnou. Lidé mají pocit, že sám tisk je garancí pravdy. Ano, slovo bývá automaticky a klamavě zaměňováno s pravdivým slovem, je-li napsáno, vytištěno, předáváno dál.
Svoboda slova je nárok posvátný, mnohokrát skloňovaný kýmkoli, kdo by se rád sova zmocnil. I zde je slovo idealizováno, posvěceno: svoboda pravdivého slova, slova, které je mocnější než meč hrubé a těžkopádné represivní moci. Jak jednoduché je rozhodování v dobách útlaku, kdy je slovo jedinou zbraní bezmocných, jak eticky čistý bývá požadavek svobody slova, které nemá meč. Ale dnes je doba, kdy jediným odkliknutím klávesy můžeme rozeslat do světa milióny kopií slova, kdy v mžiku zahltíme informační kanály mnoha slovy, kdy nám nic nebrání v demagogii a lži. Ano, jsou i slova lživá.
Nová doba, zejména doba elektronická, ne-li již doba tisku, vystavuje naše vědomí mnohem většímu nároku na porozumění slovu. Nestačí již vnímat slovo v jeho nábožensko-magické či léčebné a primárně informační funkci, je životně důležité umět slovo interpretovat a rozlišit další významy každého výroku. V neposlední řadě je nutné rozeznat výrok pravdivý od výroku nepravdivého, přičemž nejde ani tak o alétheiu, o soulad slova s označovaným jevem, jako mnohem více o schopnost odolat demagogii a manipulaci pomocí slov. Propaganda není věcí novou, dnes je však mnohem nebezpečnější, než byla ještě před rozšířením internetu. Starý typ propagandy byl ještě rozeznatelný, nedůvěra k moci mohla být účinným očkováním před slovy moci. Dnes se však lži mohou šířit a také se šíří z nedefinovaných center, není to již rozeznatelný mocipán, demagog na trůně, kdo tiskne svá slova a cenzuruje slova oponentů.
Dnes existují platformy lži nejen v tisku, ale také na webových stránkách, bez zábran se šíří slova klamavá a manipulující od lidí, kteří sami sebe chápou jako mučedníky pravdy, jako oběti nesvobody slova, přestože své demagogické a lživé teze mohou šířit masově a bez následků. Manipulují veřejným míněním jaksi podprahově, ve stínu analýz i oficiálních argumentů, nepovšimnuti připravují půdu pro mnohem hmotnější jevy než jsou prchavá slova zobrazená na monitoru. Technologie komunikace předběhly naše schopnosti strávit v duševní a duchovní rovině předávanou informaci, masivnost šíření demagogie a lži znamená obrovské nároky na vyhodnocení přísunu informací, nikdo nás to však neučil neučí. Dosud převládá ve společnosti názor, že pouze technické vědy a technické vzdělávání mají význam pro budoucnost a pro ekonomický prospěch společnosti, že například humanitní vzdělávání je pouhým vrtochem parazitujících intelektuálních elit, v podstatě trubců živených "obyčejnými lidmi." Tento názor je velmi účinně šířen právě oněmi demagogy, kteří tak úporně nárokují svobodu slova – pro sebe. Přesto je to právě humanitní vzdělání, které by mělo (neříkám, že vždy tuto úlohu zvládá) mimo jiné vytvářet protilátky proti manipulaci mladých lidí lživými a nebezpečnými slovy demagogů.
Média získala zvláštní a neobyčejně privilegované postavení v postmoderním světě, kde každý jiný subjekt musí ze svých činů skládat účty. Pouze média nemají nad sebou pražádnou korigující sílu, odpovědnost spočívá na každém z publicistů – je jen na jeho svědomí, zda bude psát pravdu, či bude lhát, zda bude informovat co nejlépe o skutečnosti, nebo zda dá slovu meč. Na moc tisku je většinou i soud krátký. Stává se nezřídka, že zdivočelý redaktor odstřelí kohokoli, kdo se mu znelíbí, byť z důvodů ryze soukromých a malicherných. Může napsat článek o nekompetentnosti a špatném charakteru například vysokoškolského profesora (možná jej kdysi ten pán vyhodil od zkoušky?) a předhodí vzdělaného odborníka lůze. Měli jsme zde v Čechách několik takových případů, k nimž se propůjčily i jedny kdysi slušné noviny. Vím o případu, kdy taková štvanice vyprovokovaná několika novináři vedla ke smrti člověka. Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo.
Pomluva, lživé tlachání, drby a urážky jsou strašným jedem, který ničí celou společnost. A bezmezná důvěra v masově předávanou informaci, důvěra budovaná kdysi v pravěku u šamanských ohňů a při poslechu zaříkávání duchů, důvěra posilovaná zbožštěním slova a úctou k tištěnému textu, důvěra nepodložená racionálním úsudkem ani etickými zábranami znamená otevírání dvířek novodobým démonům. V postmoderní době je již jen velmi málo novinářů ze staré školy, odpovědných mistrů slova, odvážných reportérů přinášejících pravdivé informace i z míst, kam by se běžný člověk bál vstoupit. Jsou takoví publicisté a zaslouží si největší úctu. Právě takoví novináři se stávají častou obětí násilí, umírají na bojištích stejně často jako vojáci a jsou vražděni mafií či státem najatými vrahy. Jsou ale také pisálkové, kteří se nechají strhnout mocí slova a zneužívají ji jako každou jinou moc.
Naše kultura je fascinována slovem, žije slovy a nechává se slovy opájet do té míry, že čtený text mnohdy nahrazuje autentický prožitek a převyšuje jej emoční intenzitou. Moderní technologie padly na úrodnou půdu, ukájejí hlad mnohem dávnější, hlad po informacích, po slovech, po příbězích. Nebude tedy snadné odpoutat se od nich a začít slova poměřovat něčím jiným, odlišným od slov. Zatím umíme poměřovat slova jen dalšími slovy, proti lži stavíme pravdu, ztrácíme ovšem jistotu, kde ta pravda je, neboť jsme zahlceni slovy a informacemi do té míry, že již rozum ani cit nepostačují k dešifrování dalších a dalších významů přítomných v informaci.
Bylo by jistě velkým úkolem a výzvou pro velkého filosofa, aby vrátil slovo k jeho počátku, aby dokázal definovat pravdivé slovo a odlišit jej od demagogie. Ještě větším úkolem by pak bylo proměnit tuto teorii v nějakou účinnou pomoc pro zmatené čtenáře a posluchače (záměrně kladu na první místo čtenáře, neboť dnes více čteme než posloucháme, i to je jaksi nepřirozené a podivné). Jakou roli by měla hrát například škola? Je schopná naučit žáky a studenty nejen pojmout informaci, ale také ji účinně vyhodnotit, oddělovat zrno od plev? Nebo produkuje technicky sice zdatné odborníky, ale na poli obsahu informací naprosté naivky schopné uvěřit největší hlouposti? A co církve? I ony pracují se slovy. Nepodléhají někdy sebeklamu a autoidolatrii, když kdejaké slovo pana faráře zaměňují za slovo boží? Není leckterý učitel stejně jako novinář, ale i farář či kněz v pokušení dát slovu meč? Kdysi jsem psala do jednoho církevního časopisu o potřebě mlčet tváří tvář šoa. Dnes bych dodala, že je třeba mlčet nejen tváří tvář šoa. Někdy je dobré prostě jen mlčet.
Pokud píšeme, měli bychom mít na paměti, že téměř všechny hrůzy dějin započaly jako nevinná a bezbranná slova přednesená na nějakém sněmu, v římském senátu, na agoře, před nastoupenou armádou, z kazatelen, slova vytištěná v bezvýznamné knize nějakého neúspěšného malíře pokojů napsané ve fešáckém kriminále, slova novináře utrženého ze řetězu a hýkajícího nadšením nad nabytou mocí. Také v tom zlém a krutém významu platí biblický výrok, že na počátku bylo slovo. Tím se nechci rouhat, jen vyjadřuji úzkostnou obavu z toho, co mohou znamenat zlá slova, slova pomluv, lží a polopravd, které jsou horší než zjevné lži. Nevěřím, že jsou to JEN slova, že slova nebolí. Važme prosím svá slova.
/Publikováno v: KŘESŤANSKÁ REVUE – číslo 5/2008/